Aktuality Divadla AHA!

PODZIMNÍ PÁBENÍ A JINÉ DOBROTY

Pábení v Gongu

S Jakubem Stichem, principálem Divadla AHA!, které na své domovské scéně v Divadle Gong hraje už téměř čtvrtstoletí pro děti a mládež, jsme si povídali nejen o tom co se chystá pro novou sezonu.

Co si Divadlo AHA! připravilo pro diváky do nové sezony 2024/25?

Čeká nás premiéra hry o životě a díle spisovatele Bohumila Hrabala v režii Vojtěcha Štěpánka, který stojí za několika našimi velmi úspěšnými hrami (Ne)bezpečná (ko)média, Dobrodružství Toma Saweyra, nebo Kniha Džunglí. Jsem rád, že můžeme s Vojtou opět spolupracovat, navzdory tomu, že je jako šéf Národního divadla moravskoslezského velmi pracovně vytížen. Podařilo se mi ho uprosit, aby si na nás našel čas a tak vzniká hra prozatím nazvaná Hrabal jako téma, která je určena žákům 8. a 9. tříd základních škol.

Původně byla ale v plánu hra jiná…

Ano, zamýšleli jsme přiblížit dnešní mládeži dílo a život Karla Maye a zejména kontrast mezi nimi. Ale protože nám nedávno skončil veleúspěšný titul pro teenagery Romeo a Julie, vznikla nám v repertoáru taková díra, kterou jsme částečně „zalepili“ Masarykem, tedy představením, které sice mohli sledovat i žáci nejvyšších ročníků základních škol, ale nebyl určen primárně jim.  Proto jsme po poradě s celým souborem upřednostnili Hrabala. Premiérově ho odehrajeme 12. prosince od 10 hodin. 

Prozradíš něco z obsahu hry?

S Vojtou Štěpánkem jsme se radili, jak k látce přistoupit. Nabízelo se dramatizovat nějakou z jeho knih, nebo představení pojmout jako scény z jeho života protkané úryvky z jeho nejslavnějších děl. Nakonec jsme se přiklonili k druhé variantě. Naší ambicí je totiž, aby žáci kteří se na „Hrabala“ přijdou podívat, měli po skončení představení slušný pojem jak o jeho životě, tak i o díle. Hra je vymyšlena tak, že v ní bude vystupovat už starý pan Hrabal, jako průvodce po nejdůležitějších okamžicích svého života. V těch scénách se pak bude objevovat jeho mladé nebo mladší já. Ale celá hra teprve vzniká, takže nakonec toho může být spousta jinak.

Už se ví, kdo dostane hlavní roli?

Herce jsme ještě neoslovili, ale s největší pravděpodobností bude Hrabala hrát Radovan Klučka.

Můžou se diváci těšit ještě na nějakou další premiéru?

Spolu s Ondřejem Lážnovským, který pro nás napsal a režíroval například oblíbené Foglarovky, připravujeme na příští rok premiéru hry o dobrodruhovi a cestovateli Eskymo Welzlovi. Ondra je velmi pilný a už má napsaný scénář pojmenovaný Eskymo Welzl Arctic Bismarck. Hra bude určena pro děti přibližně od 10 do 14 let. Poprvé bychom ji chtěl hrát ještě na jaře příštího roku.

Čeká naopak nějakou hru z repertoáru derniéra?

Derniéra asi přímo nebude, ale utlumujeme loutková představení na malé scéně z důvodu menšího zájmu. Zvláštní je, že si ho nedovedu moc vysvětlit. Dřív na loutkohry chodilo dětí hodně, ale momentálně je zájem menší.

Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek z minulé sezony?

Nejspíš premiéra nové vánoční hry Ježíškovi v patách v režii Petra Smyczka, která nahradila úspěšnou Vánoční koledu, kterou jsme měli na repertoáru dlouhých 10 let.

A největší komplikace?

Když pominu neustály boj s financemi a dotacemi, které vzhledem k tomu, jak dlouho a nebojím se říct i kvalitně pracujeme, jsou stále nedostačující a omezují naše možnosti, pak to bylo několik úrazů v hereckém ansámblu. Největší starost nám udělala herečka Denisa Veverková, která se polámala při pádu z koně. Ale na podobné problémy jsme v souboru zvyklí a vždycky se najde někdo, kdo nemocného herce nebo herečku dobře zastoupí.

SOBOTA - DEN VELKÝCH OBJEVŮ   

Kočkování a psina není žádná dřina!

Když je venku psí počasí, tak je to pěkně na kočku! Naštěstí tu jsou pro vás pejsek s kočičkou, kteří navzdory bedlivému dohledu svého tvůrce pana Josefa Čapka vyvádí nejrůznější zábavná alotria. U toho přeci nemůžete chybět! Povídání o pejskovi a kočičce pro vás hrajeme již tuto sobotu 12. dubna od 15 hodin ve vysočanském Divadle Gong.

Lístky ke koupi předem zde:

https://www.ticketportal.cz/event/POVIDANI_O_PEJSKOVI_A_KOCICCE?idp=465302

Ježíšci... kam se podíváš

Divadlo AHA! dětem z Ukrajiny

V reakci na nedávnou vlnu ukrajinských válečných uprchlíků, kteří u nás mnohdy i s malými dětmi našli přechodný domov, se rozhodlo Divadlo AHA! sídlící ve vysočanském Divadle Gong nazkoušet teprve v květnu premiérovanou hru pro děti Jak jsem nechtěl vyrůst ve speciální mezinárodní úpravě.

Sotva co si divadelní představení z pera vysočanského rodáka herce a dramatika Davida Beneše odbylo svoji premiéru, už ho čeká první přepracování. Ne, že by fantastický příběh, vyprávějící o tom, jak je důležité, aby rodiče dokázali být občas opět dětmi, potřeboval kdovíjak vylepšovat. Důvod nové úpravy je vyvolán solidaritou s ukrajinskými dětmi a jejich rodinami, které si v nelehkých dobách potřebují odechnout od každodenních starostí, stresů a obav.

S nápadem, převést hru do Ukrajinštiny přišel ředitel Divadla AHA! Jakub Stich a velké a rychlé podpory se mu dostalo od zástupců MČ Praha 9. To, jak celý projekt vznikl, přibližuje Stich: „První myšlenka mě napadla již par dní poté, co začali ukrajinští uprchlíci, tedy rodiče, zejména matky, a babičky s dětmi, proudit k nám, do ČR. Každý den jsem ve zprávách viděl a v médiích četl další a další důkazy hrůz a zvěrstev, kterými si statečné ukrajinské obyvatelstvo muselo ve své vlasti projít. Vztek na ruského agresora ve mě postupně vystřídala touha jim pomoci. A jak jinak může divadlo orientované na děti a rodiny s dětmi pomoci, než nabídkou kulturního prožitku? Nejde o hmotný statek, ale o duševní zážitek. Nemohou se tak na nás zlobit ani ti, kteří pomoc potřebným UK uprchlíkům závidí a nepřejí. „

 „Celý projekt mi uzrál poměrně rychle v hlavě, důležité bylo na něj sehnat potřebné finance, což se díky pomoci MČ Prahy 9, potažmo MHMP a jejich dotacím, určeným národnostním menšinám, nakonec podařilo a mohlo se začít s realizací, která není samozřejmě jednoduchá. Herci museli souhlasit s nazkoušením svých rolí v cizím jazyce, musela se zadat ukrajinská verze scénáře daného představení, zajistit prostor a čas na zkoušení v divadle, které je využíváno více soubory, dále casting na speciálního rodilého ukrajinského hereckého spolupracovníka, který by měl hrát klíčovou úlohu… zkrátka, čeká nás hodně práce, ne kterou se však všichni velmi těšíme.“

 V současné době se již pracuje na překladu a úpravě Benešova autorského scénáře, který dozná nutných změn, hra se doplní o další důležitou postavu a vyznění se lehce poupraví, tak aby reflektovalo současnou situaci a hra byla pro zahraničního diváka co nejlépe pochopitelná. O dalším průběhu příprav vás budeme již brzy informovat.

Pejsek a kočička jsou mrtvi, ať žijí pejsek a kočička!

Ne, nechceme vás vystrašit, ani být morbidní. Ten titulek pouze znamená, že dny současné inscenace slavné čapkovské pohádky jsou pomalu sečteny. Její autor se rozhodl neprodloužit autorská práva, ale nám přišlo líto, že by tak skvělý kus zmizel z našich prken. Proto jsem se rozhodli nastudovat Pejska a Kočičku úplně nově. Autorkou nového zpracování je režisérka a spisovatelka dětských knížek, Petra Johannson, která již pro projekt Gong dětem realizovala v nedávné minulosti úspěšnou inscenaci Malá čarodějnice. Ke spolupráci si přizvala mladého, talentovaného absolventa scénografie na pražské DAMU, Petra Vaňka a spolu oslovili původní, zkušené představitele představení O Pejskovi a Kočičce, kteří se rádi do nastudování stejného a přec zbrusu nového titulu opět pustili. První čtená zkouška proběhla již 1.února a všechny zúčastněné čeká spousta práce. Premiéra nás i vás čeká v pátek 31. března od 10 hodin v Divadle Gong. Nevíme jak vy, ale my se už nemůžeme dočkat. 

ONDŘEJ ŠVEC: „JSEM HRDÁ VYSOČANSKÁ NÁPLAVA“

Herec Ondra Švec bydlel kousek od Divadla Gong dlouhých 11 let. K účinkování v něm se však dostal dlouhou oklikou přes angažmá v Naivním divadle Liberec a jiná zaměstnání. V pátek 13. května bude mít v Gongu premiéru divadelní hra pro děti od 5 let Jak jsem nechtěl vyrůst, ve které dostal Ondřej hlavní roli.

DG: Řešil jsi podobný problém, jako hlavní hrdina hry Jak jsem nechtěl vyrůst, nebo jsi měl rodiče, kteří si dokázali hrát?

OŠ: Já měl super dětství. Rodiče i prarodiče si se mnou dost hráli, hlavně tedy dědečkové. Myslím, že jsem tím poznamenaný dodneška. Já ve i svých 36 letech pořád ještě nechci vyrůst. Myslím, že se neberu moc vážně a rád se na svět koukám takovou tou trochu naivní dětskou optikou.

DG: Ne všem to ale vyhovuje, třeba ženy moc nemají rády ty nedospělé muže…

OŠ: To já zase jsem zodpovědný. Žiju život dospělého člověka, ale občas si rád uteču do toho dětského bezstarostného.

DG: Kdy jsi poprvé takzvaně přičichl k divadlu?

OŠ: V první třídě na základní umělecké škole v Čelákovicích jsem začal chodit do dramatického kroužku. Už v druhé třídě jsme hráli takovou loutkovo-maňáskovou hru o třech sněhulácích. Bylo to hrozně vtipné a tam mě to chytlo. Měli jsme tam takové tři okruhy: hudební nástroj, dramatickou výchovu a balet. Zůstal jsem ale jen u prvních dvou. Už v sedmi letech jsem se sám z toho baletu odhlásil. Rodiče pak byli dost překvapení, když se na třídních schůzkách ptali, jak mi ten balet jde, a bylo jim řečeno: „No, víte, on už na něj Ondra nechodí, sám se odhlásil. Vy to nevíte?“

DG: Jak jsi přišel do kontaktu s Divadlem AHA!?

OŠ: To už je hrozně dávno. Mými pedagogy herectví byli Emma Černá a Mirek Pokorný a sem do Gongu jsme chodili zkoušet na klauzury. Pak jsem na dlouhá léta zakotvil v Liberci, pak chvíli jezdil se zájezdovkou a dělal i jinou práci. Jednou mě oslovili Radovan Klučka s Milošem Mazalem, herci Divadla AHA!, jestli bych si nechtěl zahrát v Birlibánovi, a já souhlasil. No a pak už mě nabídl další role principál „Aháků“ Kuba Stich. Navíc já mám Vysočany hrozně rád. Bydlel jsem na Novovysočanské 11 let, měl jsem to do Gongu kousek a během té doby se pro mě staly Vysočany nejoblíbenější pražskou čtvrtí. Jsem taková hrdá vysočanská náplava.

DG: Co texty? Učíš se je snadno?

OŠ: V tomhle jsem trochu exot, protože texty se doma vůbec neučím. Můj mozek funguje tak, že když absolvuji dvě čtené a jednu zkoušku v prostoru, tak si text spojený s nějakou akcí automaticky zapamatuji. Během tří čtyř zkoušek už umím text perfektně celý.

DG: Stane se ti, že zapomeneš repliku, a nevíš, co říct?

OŠ: Je to možná zvláštní, ale nemám problém pamatovat si i představení, které se hraje jen jednou za rok. Třeba nějaké vánoční. Stačí mi jedna „oprašovačka“ a hned se mi vše vybaví. Ale jakmile proběhne derniéra, tak text okamžitě zapomenu, vymažu ho z hard disku.

DG: Jaké to je hrát pro dětského diváka?

OŠ: Skvělé. Děti jsou bezprostřední, často děj komentují nebo do něj klidně vstupují. A vy na to musíte jako herec reagovat, protože dítě se nespokojí s tím, že to necháte vyhnít, ono ty odpovědi chce. Stalo se nám i několikrát, že nějaký kluk nebo holka přišli až na jeviště, když chtěli zjistit, co se vlastně stalo, kam třeba zmizela nějaká postava.

DG: Máš nějakou pohádkovou postavu, kterou by sis chtěl zahrát?

OŠ: Konkrétně nic takového nemám, ale v životě jsem zatím nehrál žádného záporáka, což mě dost mrzí. Ale v dětském divadle se obsazuje do rolí podle typu a já se na ty záporáky nějak nehodím.

DG: Třeba se k těm zlým postavám prostárneš…
Doufám. I když mě zbělely vlasy už ve 28, takže to vypadá, že přejdu plynule k hodným stařečkům. Ale můj sen je zahrát si záporáka.

DG: Tato hra bude mít premiéru v pátek 13. Nejsi pověrčivý?

OŠ: Nejsem. Ze zkušenosti. Zatím se mi totiž nikdy nic nestalo, ani když mi přeběhla černá kočka přes cestu nebo něco podobného. Pátek „třináctého“ je ideální datum pro premiéru.

DG: Míváš trému nebo strach před premiérou, že to špatně dopadne?

OŠ: Když mám pocit, že je to představení hotové, bez nějakých nejasností a dobře nazkoušené, tak strach vůbec nemám. Nejsem vyklepaný ani před premiérou. Navíc mi pomáhá, že umím docela pohotově zareagovat na to, když se něco stane, nějak zaimprovizovat. Když mi ale přijde, že ta hra je nějakým způsobem nedotažená, tak ty obavy a stres mám.

DG: Provádíš nějaký rituál před představením?

OŠ: To vyloženě ne, ale mám takovou zvyklost, že musím být v divadle nejméně hodinu před představením. Neumím přijít na poslední chvíli. Musím být v divadle dostatečně včas a naladit se na to prostředí, na to, že se bude hrát. Už se mi kvůli tomu i smějí, že jsem vždycky na představení první „v baráku“. Když se někomu podaří přijít dřív než mně, tak to hrozně oslavuje.

DG: Líbí se ti interakce s obecenstvem?

OŠ: Mám, ale jen u dětských představení. Když se hraje pro dospělé, tak mi vadí, když se ta čtvrtá stěna poruší a hraje se s publikem. Stejně tak, když jdu já do divadla jako divák, tak nemám rád, když mě někdo tahá do děje, nebo se mě na něco ptá. Mám k tomu až odpor.

DG: Tvé příjmení napovídá, že jsi měl manuálně zručné předky. Dokázal by ses uživit rukama?

OŠ: Určitě. Je to paradoxní, ale šikovnosti mě naučilo právě divadlo. Několik sezon jsem byl v Naivním divadle v Liberci, kde jsme si museli spoustu věcí udělat sami. Bylo tam hodně loutkových představení, takže ani s jemnou motorikou na tom snad nejsem zle. Taky jsem třeba dělal číšníka. Kromě toho, já vlastně mám i jiné zaměstnání než divadlo. To hraju především proto, že mě to baví. 

DG: Jak jsi přežil Covid?

OŠ: Díky tomu, že divadlo právě není mým primárním zdrojem příjmů, tak jsem neměl žádné velké problémy. Ale ta doba mě samozřejmě dost štvala. Jsem společenský člověk a ta izolace mi lezla na nervy. Můj děda založil v 90. letech firmu na diagnostiku olejů, paliv a maziv. Já v ní dělám už asi 11 let a v současnosti už tu firmu vedu. Takže jsem se docela rychle přešaltoval na jiný druh obživy. Ale divadlo mě baví, takže jsem se těšil, až se budu moct vrátit.

DG: Vyhovuje ti, když tě někdo vede, čemuž se jako herec nevyhneš, nebo jsi raději svým vlastním pánem?

OŠ: Když jsem začínal v té firmě, tak mě samozřejmě někdo vedl, a to byla daleko jednodušší situace, než v jaké jsem dnes. Dostával jsem úkoly, které jsem plnil a nemusel jsem být kdovíjak kreativní. Teď když jsem se posunul do vedoucí pozice, tak mám daleko větší zodpovědnost, musím umět rozdělit práci, i když speciální analýzy si rád nechávám pro sebe. Pod výsledky se ale musím podepsat. Je to daleko těžší než dřív, ale už jsem se to naučil. Taky se domnívám, že pozice režiséra je daleko těžší než pozice herce. Režisér musí ty lidi nějak donutit, aby naplnili jeho představu. Herec jen dělá, co se mu řekne. Když má talent a píli, tak je to pro něj docela jednoduché.

DG: Používáš v civilním životě něco, co ses naučil v divadle?

OŠ: Hrát něco na lidi, na to nemám povahu, to bych nedokázal. Ale v práci mívám dost odborných přednášek a tam se zkušenosti z divadla hodně hodí. Mluvený projev, jak upoutat pozornost, jak vystupovat před lidmi, dávat smysl svým větám… neblekotat. To mě naučilo divadlo. Před přednáškami taky bývám nervózní. Mnohem víc než na divadle. Během nich ti totiž nikdo nic neřekne, ale když uděláš chybu, tak ti to pak dají lidi pořádně sežrat. Je to dost konkurenční prostředí.

DG: Co neumíš, ale chtěl bys umět?

OŠ: Tančit. Už o tom byla řeč. Nějakou divadelní choreografii zvládnu ale třeba klasiku, to ne. A vím, že se to nejsem schopen naučit.

VĚRNI AHA! ZŮSTANEME!

Neštěstí nechodí po horách, ale po hercích. Tentokrát si políčilo na naši Denisu Veverkovou, která je po pádu z koně v pracovní neschopnosti. Nastalá nepříjemná situace značně zamotala hlavu našemu principálovi Jakubu Stichovi. Nejbližší kusy, ve kterých Denisa hraje, se podařilo nahradit jinými, ale tak to nejde dělat do nekonečna. Navíc chceme dětem hrát to, co jsme jim předem slíbili, a tak nezbývá než sehnat za Denisu náhradu. Naštěstí u nás platí: "Jednou Ahákem, vždycky Ahákem!" Do role Zelenoočky se téměř po šesti letech dočasně vrátila Pavla Bečková, za což jí moc děkujeme. Bylo to skvělé.

DNES PREMIÉRA!

A je to tady! Dnes od 10 hodin hrajeme v Divadle Gong novou pohádku, která se jmenuje JAK JSEM NECHTĚL VYRŮST. Tentokrát ale musí dávat pozor nejen děti, ale i rodiče. Na premiéru máme sice již vyprodáno, ale na 14. června ještě nějaké lístky zbývají. Zakoupit je můžete zde:

https://www.ticketportal.cz/event/JAK-JSEM-NECHTEL-VYRUST?idp=567536

Vojta Štěpánek: "Přes dítě poznáváš znovu svět."

Divadlo AHA! připravilo na závěr sezony v rychlém sledu dvě premiérové hry. Jedna z nich, Kniha džunglí – Mauglího poslední boj, navazuje na nedávno ukončenou úspěšnou pohádku Mauglí.  Režiséra Knihy džunglí Vojtěcha Štěpánka jsme poprosili o několik niterných postřehů. 

Mohl bys trochu přiblížit vznik a vývoj nového představení Kniha džunglí – Mauglího poslední boj?

Soubor Divadla AHA! hraje mnoho let velmi úspěšné představení Mauglí, které viděly už tisíce diváků. To, co ta inscenace obsahuje, je ale pouze zlomkem toho, co Kipling v Knihách džunglí napsal. Je to velmi rozsáhlé dílo. Kuba Stich, ředitel souboru, si vzhledem k blížící se derniéře tohoto kusu řekl, že to téma není ještě zdaleka vyčerpané. Proto požádal herečku Báru Jánovou, jestli by se nechopila dramatizace dalších osudů Mauglího, a ta vytvořila krásný text, který by se klidně mohl dělat. Shodou okolností jsem měl ale já v tomto termínu jediné volno v letošním turnusu, a tak režie padla na mě. Bářin text má hezké téma, ale já jsem zjistil, že ho neumím uchopit a že budu muset udělat představení po svém. Protože mám už nějaké zkušenosti s lidmi z AHA!, tak jsem se ho snažil napsat jazykem, který bude těm hercům a tím pádem i jejich divákům blízký.

Jaký motiv sis tedy nakonec vybral?

V knize je jedno krásné téma. Jednou totiž dojde k okamžiku, kdy si musí celá džungle položit otázku, zdali do ní patří i člověk, nebo ne. Mauglí, byť lidské mládě, byl vychován vlky jako vlk a všichni se k němu jako k vlkovi i chovají. To ale funguje jen do určitého okamžiku, kdy Mauglí odroste dětské nevinnosti a stane se z něj samostatná myslící jednotka. Ukazuje se, že vlkem není a nikdy ani být nemůže. Člověk a džungle jsou dvě věci, které jdou proti sobě. Člověk je dobyvatel, ničitel, podmanitel a představuje obrovské nebezpečí. Největší silou džungle je Šér Chán, který má s člověkem špatnou zkušenost. Nemůže proto snést, že uprostřed džungle v té nejlepší rodině, mezi vlky, jeden člověk žije. Poukáže tedy na základní zákon, který tvrdí, že člověk do džungle nepatří. Nejen že ho džungle exkomunikuje, ale i on sám pochopí, že je jakýmsi bacilem, na který džungle nemá vakcínu, a rozhodne se odejít. Tématem a posláním hry ale je myšlenka, že kouzlo džungle, která je stará tisíce let, spočívá v tom, že je v ní každý jiný, že tvoje odlišnost je právě to, co tě předurčuje být její součástí. Mauglí tedy musí dokázat, že mezi zvířata patří. Musí prokázat, že disponuje jejich ctnostmi, jakými jsou třeba charakter, pevná vůle, odvaha nebo loajalita k vlastnímu kmeni. 

Ty jsi teď novopečený otec. Jak tě to ovlivňuje v životě, a případně v tvorbě?

Zásadně. Protože přes dítě poznáváš svět znova skrze to, že ten svět musíš nějakým způsobem vysvětlovat. Máš tu najednou člověka, který vůbec neví, co je to stůl, koberec nebo okno. A nejen že to vysvětluješ, ale jsi u toho, když se ten člověk s tou věcí poprvé či podruhé setkává, a ty sleduješ, jakou stopu to v něm zanechává. Tím, že ho sleduješ a nějakým způsobem ho ovlivňuješ, tak to prožíváš znovu. Kamarád má dceru, které je asi čtrnáct let. Mají takovou krásnou společnou fotografii, na které jsou z profilu a dívají se navzájem do očí. A on k tomu napsal následující: „Celý život jí vysvětluji, co to ten život je. Pak stačí jeden pohled do jejích očí a zase nevím nic.“ Ty děti nás na oplátku učí soustředit se na konkrétní vteřinu. Najednou ustrneš a žiješ v tom zvláštním rytmu, který má každé dítě. A ten je důležitější než tvůj.

Přemýšlel jsi dlouho nad tím, jestli nabídku na režírování Mauglího přijmeš?

Já jsem se sem strašně těšil. V poslední době jsem měl hrozně moc nabídek, i do zahraničí, které jsem musel odmítat. Ale tady jsem najednou cítil, že je to hodně důležité. Ty lidi tady sice hrají každý den pro děti, a na to se v branži dívá trochu skrze prsty… ale to není nic divného. Když hraješ pro děti, tak to není to pravý „umčo“, když děláš komedii, tak to není to ono… ale já pak nevím co je to ONO. Podle mě jestli divadlo něco umí, pak zprostředkovat nějaký silný emocionální zážitek. A jak říkal Einstein, když něco neumíš vysvětlit šestiletému dítěti, tak tomu sám nerozumíš. Ty lidi tady denně předstupují před stovky šestiletých capartů a snaží se jim něco vysvětlit pomocí nějakého divadelního znaku. A to je podle mě obrovská služba. A já se na to těšil proto, že dětem musíš všechno vysvětlit tou nejpřesnější, nejjasnější a nejkratší cestou… a bez okolků. Přitom divadlo je pro mnoho tvůrců fascinující tím, že mohou vše říct oklikou. Když se děj odehrává v džungli, proč by se nemohl odehrávat na smetišti? Mohou říkat věci jinak. Ale když se rozsvítí jeviště, tak dítě nemá tu kapacitu vyhodnotit, jak jsme danou věc zpracovali, ono bere tu informaci, kterou dostává, a vůbec neřeší nějaký tvůj tvůrčí záměr. Mauglí má velké a stále aktuální téma – hledání identity, odlišnost. V době, kdy nám třeba Japonec vysvětluje, že cizinci jsou nebezpeční, tak bychom asi měli dbát na to, abychom vraceli nohy na zem. Děti jsou velmi otevřené a pozorné a divadlo pro děti je velká zodpovědnost. Mnohem větší než divadlo pro dospělé. Děti ti dají jen jednu příležitost.

Když byla řeč o tom silném emocionálním zážitku, vzpomeneš si na nějaký takový divadelní z tvého dětství?

Na jedno představení si pamatuju dost přesně. Byl jsem na Jůhelácích a Dádě Patrasové a strašně se mi chtělo na záchod. Samozřejmě to dopadlo tak, že jsem se po… Celé představení jsem měl v kamaších a strašně jsem trpěl.

Tak to byl asi silný zážitek…

To teda. Jinak jsem žádný řekněme metafyzický zážitek z divadla neměl. Když mi bylo asi deset, tak mě naši vzali do Národního na operu. Hráli Hubičku a na začátku se tedy chtějí políbit a jeden z nich zahřímá: „Nech mne býýýt!“ Následuje strašně dlouhá a pro dítě nehmatatelná a nudná část. Až se to nakonec všechno vyřeší a konečně se k té hubičce zase schyluje, tak se ozve ten druhý: „Nech mne býýýt!“ Potom následuje taková čtvrttaktová pauza, během níž jsem na celé Národní vykřikl: „Nééé!“, protože jsem si představoval, že to pojede zase celé znova a že to nepřežiju.

Kdy sis k divadlu vybudoval kladnější vztah?

Já byl jako dítě dost lempl na školu. Když pak přišlo na to vybrat si střední školu, tak jsem zvolil tu, kde známky nehrály zas takovou roli. Vystudoval jsem herectví na konzervatoři a teprve to mě opravdu uvedlo do divadla, které jsem měl rád.

Premiéra pohádkové hry Kniha džunglí – Mauglího poslední boj je naplánována na čtvrtek 7. března (10.00 a 14.15). První repríza pro širší veřejnost se odehraje v Divadle Gong v sobotu 9. března v 15 hodin.