Vojta Štěpánek: "Přes dítě poznáváš znovu svět."

Divadlo AHA! připravilo na závěr sezony v rychlém sledu dvě premiérové hry. Jedna z nich, Kniha džunglí – Mauglího poslední boj, navazuje na nedávno ukončenou úspěšnou pohádku Mauglí.  Režiséra Knihy džunglí Vojtěcha Štěpánka jsme poprosili o několik niterných postřehů. 

Mohl bys trochu přiblížit vznik a vývoj nového představení Kniha džunglí – Mauglího poslední boj?

Soubor Divadla AHA! hraje mnoho let velmi úspěšné představení Mauglí, které viděly už tisíce diváků. To, co ta inscenace obsahuje, je ale pouze zlomkem toho, co Kipling v Knihách džunglí napsal. Je to velmi rozsáhlé dílo. Kuba Stich, ředitel souboru, si vzhledem k blížící se derniéře tohoto kusu řekl, že to téma není ještě zdaleka vyčerpané. Proto požádal herečku Báru Jánovou, jestli by se nechopila dramatizace dalších osudů Mauglího, a ta vytvořila krásný text, který by se klidně mohl dělat. Shodou okolností jsem měl ale já v tomto termínu jediné volno v letošním turnusu, a tak režie padla na mě. Bářin text má hezké téma, ale já jsem zjistil, že ho neumím uchopit a že budu muset udělat představení po svém. Protože mám už nějaké zkušenosti s lidmi z AHA!, tak jsem se ho snažil napsat jazykem, který bude těm hercům a tím pádem i jejich divákům blízký.

Jaký motiv sis tedy nakonec vybral?

V knize je jedno krásné téma. Jednou totiž dojde k okamžiku, kdy si musí celá džungle položit otázku, zdali do ní patří i člověk, nebo ne. Mauglí, byť lidské mládě, byl vychován vlky jako vlk a všichni se k němu jako k vlkovi i chovají. To ale funguje jen do určitého okamžiku, kdy Mauglí odroste dětské nevinnosti a stane se z něj samostatná myslící jednotka. Ukazuje se, že vlkem není a nikdy ani být nemůže. Člověk a džungle jsou dvě věci, které jdou proti sobě. Člověk je dobyvatel, ničitel, podmanitel a představuje obrovské nebezpečí. Největší silou džungle je Šér Chán, který má s člověkem špatnou zkušenost. Nemůže proto snést, že uprostřed džungle v té nejlepší rodině, mezi vlky, jeden člověk žije. Poukáže tedy na základní zákon, který tvrdí, že člověk do džungle nepatří. Nejen že ho džungle exkomunikuje, ale i on sám pochopí, že je jakýmsi bacilem, na který džungle nemá vakcínu, a rozhodne se odejít. Tématem a posláním hry ale je myšlenka, že kouzlo džungle, která je stará tisíce let, spočívá v tom, že je v ní každý jiný, že tvoje odlišnost je právě to, co tě předurčuje být její součástí. Mauglí tedy musí dokázat, že mezi zvířata patří. Musí prokázat, že disponuje jejich ctnostmi, jakými jsou třeba charakter, pevná vůle, odvaha nebo loajalita k vlastnímu kmeni. 

Ty jsi teď novopečený otec. Jak tě to ovlivňuje v životě, a případně v tvorbě?

Zásadně. Protože přes dítě poznáváš svět znova skrze to, že ten svět musíš nějakým způsobem vysvětlovat. Máš tu najednou člověka, který vůbec neví, co je to stůl, koberec nebo okno. A nejen že to vysvětluješ, ale jsi u toho, když se ten člověk s tou věcí poprvé či podruhé setkává, a ty sleduješ, jakou stopu to v něm zanechává. Tím, že ho sleduješ a nějakým způsobem ho ovlivňuješ, tak to prožíváš znovu. Kamarád má dceru, které je asi čtrnáct let. Mají takovou krásnou společnou fotografii, na které jsou z profilu a dívají se navzájem do očí. A on k tomu napsal následující: „Celý život jí vysvětluji, co to ten život je. Pak stačí jeden pohled do jejích očí a zase nevím nic.“ Ty děti nás na oplátku učí soustředit se na konkrétní vteřinu. Najednou ustrneš a žiješ v tom zvláštním rytmu, který má každé dítě. A ten je důležitější než tvůj.

Přemýšlel jsi dlouho nad tím, jestli nabídku na režírování Mauglího přijmeš?

Já jsem se sem strašně těšil. V poslední době jsem měl hrozně moc nabídek, i do zahraničí, které jsem musel odmítat. Ale tady jsem najednou cítil, že je to hodně důležité. Ty lidi tady sice hrají každý den pro děti, a na to se v branži dívá trochu skrze prsty… ale to není nic divného. Když hraješ pro děti, tak to není to pravý „umčo“, když děláš komedii, tak to není to ono… ale já pak nevím co je to ONO. Podle mě jestli divadlo něco umí, pak zprostředkovat nějaký silný emocionální zážitek. A jak říkal Einstein, když něco neumíš vysvětlit šestiletému dítěti, tak tomu sám nerozumíš. Ty lidi tady denně předstupují před stovky šestiletých capartů a snaží se jim něco vysvětlit pomocí nějakého divadelního znaku. A to je podle mě obrovská služba. A já se na to těšil proto, že dětem musíš všechno vysvětlit tou nejpřesnější, nejjasnější a nejkratší cestou… a bez okolků. Přitom divadlo je pro mnoho tvůrců fascinující tím, že mohou vše říct oklikou. Když se děj odehrává v džungli, proč by se nemohl odehrávat na smetišti? Mohou říkat věci jinak. Ale když se rozsvítí jeviště, tak dítě nemá tu kapacitu vyhodnotit, jak jsme danou věc zpracovali, ono bere tu informaci, kterou dostává, a vůbec neřeší nějaký tvůj tvůrčí záměr. Mauglí má velké a stále aktuální téma – hledání identity, odlišnost. V době, kdy nám třeba Japonec vysvětluje, že cizinci jsou nebezpeční, tak bychom asi měli dbát na to, abychom vraceli nohy na zem. Děti jsou velmi otevřené a pozorné a divadlo pro děti je velká zodpovědnost. Mnohem větší než divadlo pro dospělé. Děti ti dají jen jednu příležitost.

Když byla řeč o tom silném emocionálním zážitku, vzpomeneš si na nějaký takový divadelní z tvého dětství?

Na jedno představení si pamatuju dost přesně. Byl jsem na Jůhelácích a Dádě Patrasové a strašně se mi chtělo na záchod. Samozřejmě to dopadlo tak, že jsem se po… Celé představení jsem měl v kamaších a strašně jsem trpěl.

Tak to byl asi silný zážitek…

To teda. Jinak jsem žádný řekněme metafyzický zážitek z divadla neměl. Když mi bylo asi deset, tak mě naši vzali do Národního na operu. Hráli Hubičku a na začátku se tedy chtějí políbit a jeden z nich zahřímá: „Nech mne býýýt!“ Následuje strašně dlouhá a pro dítě nehmatatelná a nudná část. Až se to nakonec všechno vyřeší a konečně se k té hubičce zase schyluje, tak se ozve ten druhý: „Nech mne býýýt!“ Potom následuje taková čtvrttaktová pauza, během níž jsem na celé Národní vykřikl: „Nééé!“, protože jsem si představoval, že to pojede zase celé znova a že to nepřežiju.

Kdy sis k divadlu vybudoval kladnější vztah?

Já byl jako dítě dost lempl na školu. Když pak přišlo na to vybrat si střední školu, tak jsem zvolil tu, kde známky nehrály zas takovou roli. Vystudoval jsem herectví na konzervatoři a teprve to mě opravdu uvedlo do divadla, které jsem měl rád.

Premiéra pohádkové hry Kniha džunglí – Mauglího poslední boj je naplánována na čtvrtek 7. března (10.00 a 14.15). První repríza pro širší veřejnost se odehraje v Divadle Gong v sobotu 9. března v 15 hodin.

 

MARTIN JURAJDA: „JSEM HEREC, NE DRAVEC!“

Jestliže v repertoáru Divadla AHA! něco chybělo, pak loutková pohádka. Chybět už nebude. 12. února v 10.00 měla na Malé scéně Divadla Gong premiéru pohádka pro nejmenší O statečném kováři Mikešovi. Duši v ní loutkám propůjčil herec Martin Jurajda. O tom i mnohém dalším je náš rozhovor.

 

Kde se vzalo loutkové představení v Gongu?

To představení není úplně nové, ale zajít si na něj nebylo pro pražské diváky zatím zrovna jednoduché. Hrálo se ve školkách nebo v létě na různých slavnostech. Před časem mě oslovil ředitel Divadla AHA! Kuba Stich s tím, jestli bych nechtěl Mikeše zkusit na Malé scéně Gongu. A já souhlasil. Ta scéna se pro něj dokonale hodí. Nebylo potřeba nic zvláštního upravovat.

Prozradíš něco z děje?

Je to hra na motivy pohádky Neohrožený Mikeš od Boženy Němcové. Kdo zná filmové zpracování s Pavlem Křížem v hlavní roli, ten už má hrubou představu. Je to klasika pro nejmenší o kováři, který se vydá do světa, potká kamarády a společně jdou osvobodit princezny. Bojují s čertem, drakem… ale je tam i jedna taková zápletka, kterou nebudu prozrazovat.

Nečekají diváci někdy kocoura Mikeše?

Jistě že se to stává. Jméno hlavního hrdiny k tomu nahrává. Přitom toho našeho napsala Němcová o dost dřív než Lada svého kocoura. Ale ten je holt známější. Občas na mě nějaký nespokojený rodič začal během představení pokřikovat, kdy že se objeví ten kocour.

Vraťme se trochu do minulosti. Kdy jsi poprvé „přičichl“ k divadlu?

Kdysi dávno byl kamarád na civilce v pražském Divadle U Hasičů. Využívali jsme toho, že měl ode všeho klíče a s kamarády tam trávili dost času. Někdy, když už tam nikdo kromě nás nebyl, jsme tam popíjeli. Samozřejmě to nesměl nikdo vědět. A ten prostor měl takové zvláštní kouzlo, přitažlivou vůni. Tehdy jsem si zničehonic řekl: „A já půjdu na herce!“

Měl někdo z rodiny umělecké sklony?

Skoro vůbec. Jen prababička hrávala někdy ve 20. letech v Podkrkonoší ochotnické divadlo. Jinak to nikoho nezajímalo. A mě to do těch osmnácti let taky ani jednou nenapadlo. Vlastně jsem neměl žádné životní plány, tak nějak jsem si říkal, že něco přijde. A ono přišlo.

Potom ses asi hlásil na hereckou školu…

Ano. Nejdřív jsem si podal přihlášku na brněnskou JAMU. Ale před přijímačkami jsem dostal takovou trému, že jsem do Brna vůbec neodjel. Další rok jsem to zkoušel na DAMU a tam už jsem šel. Trochu mě uklidnilo, že se tam napoprvé stejně skoro nikdo nedostane, tak jsem si to šel vlastně jen vyzkoušet a okouknout. Nedostal jsem se, ale o dva měsíce později se konaly přijímací zkoušky na Vyšší odbornou školu hereckou v Michli. A v mojí hlavě došlo k úplnému obratu. Najednou jsem si byl jistý, že tam mě vezmou, a to se i stalo.

Co bylo po škole? Šel jsi takzvaně na „oblast“?

První angažmá jsem dostal v Českém Těšíně a po roce tam, což je dost vtipné, mi nabídli účinkování v divadle v Chebu. Takže jsem se během chvíle stěhoval z jednoho koutu republiky do druhého. Na západě jsem vydržel osm let. Po té době jsem si připadal jako pan herec, všichni mě tam znali a zdravili. Takhle nabitý sebevědomím jsem si řekl, že půjdu na volnou nohu zpátky do Prahy, odkud pocházím, a že tam se tam ze mě všichni zblázní. Pravda je, že jsem se z toho po… já sám. Nedařilo se mi zavadit o roli a tak jsem se musel začít živit něčím jiným. Nějaký čas jsem třeba prodával ve vinotéce. 

A vrátit se do Chebu?

To jsem samozřejmě chtěl, ale moje místo už bylo obsazené. Psal jsem do několika divadel, ale to už jsem nějaký čas nikde nehrál a neměl se případným zájemcům kde předvést. Nikdo o mě v tu chvíli pochopitelně nestál. V jednu chvíli jsem už vážně uvažoval o tom, že se k herectví nikdy nevrátím. Pak jsem si ale řekl ne, vydržím to.

Dnes hraje celá řada herců v televizních seriálech, ty ale ne. Proč?

Já nemám povahu na to se někam tlačit. Což je při tomto zaměstnání dnes dost nevýhoda. Jsem herec, ne dravec a žoviální bavič z večírků. Neustálá sebepropagace se mi protiví. Bez průbojnosti je to samozřejmě složité. Když někde řekneš, že jsi herec, každý samozřejmě chce vědět, v čem jsi hrál. A nemyslí tím divadlo, ale film nebo televizi. Ale jde se uživit i bez toho.

Co tě přivedlo do vysočanského Divadla AHA! a tedy i do Gongu?

To je taky docela vtipné. Asi před třemi roky otěhotněla jedna herečka, která vystupovala ve hře Stínadla se bouří, a já po ní roli převzal. Následně jsem přezkoušel i Záhadu hlavolamu, druhou foglarovku, kterou v Gongu hrajeme, a opět jsem nahradil jinou těhotnou (ne mojí zásluhou, zdůrazňuji) herečku. No a aktuálně v Birlibánově podivuhodné cestě jsem už byl obsazen konečně od začátku, tam nemá kdo otěhotnět.

Co říkáš na moderní pojetí Birlibána?

Myslím, že všechny ty moderní prvky (robot místo zajíčka Janečka, počítačové hry…) pomáhají dnešním dětem udržet u pohádky pozornost. Přeci jen ta Petiškova předloha je už více než padesát let stará a dnes mají děti úplně jiné možnosti, než když kniha poprvé vyšla. Ono by to asi fungovalo i při důslednějším ctění předlohy. Ty podstatné věci ale ve hře zůstávají… to prozření hlavního hrdiny, že se choval nehezky. Takže proč ne. Já jsem pro.

Měls nějakou svoji oblíbenou dětskou knihu nebo pohádku, ve které by sis rád zahrál?

Poklad na stříbrném jezeře. To jsem dost prožíval. Ale Vinnetou na divadle? Nevím, jestli by to fungovalo a dnešním dětem něco řeklo. Asi by se to taky muselo nějak ozvláštnit. Ale opatrně. Náčelník Apačů s mobilem v ruce? To by asi už nemělo tu poetiku. Mayovky bych nechal tak, jak jsou. Na nich jsem vyrostl. Tam přece stačilo vystřelit šíp nebo hodit tomahawk, a dobro zvítězilo nad zlem. Musela by to být hodně dobrá a nápaditá dramatizace, abych přistoupil na nějaké změny.

Kde ses naučil vodit loutky?

To bylo tak. Jednou mi zavolala kamarádka, jestli bych nechtěl hrát u nich v loutkovém divadle. A já na to, že to přeci nejde, že jsem studoval činohru a s loutkami jsem to nikdy nezkoušel… a že jim to budu kazit. Naštěstí mě uklidnil známý, jenž učí loutkařinu na DAMU, který mi sdělil, že ta je teď na tak mizerné úrovni, že by na ni dosáhl každý. Tak jsem do toho šel. Samozřejmě, že jsem dělal chyby, ale člověk se učí praxí.

Jak dlouho ti trvalo, než ses to s loutkami naučil?

Asi tak dva tři měsíce. Což je zhruba dvojnásobek času, který je potřeba k nacvičení činoherního vystoupení. Problém pro činoherce je, že najednou nemůže hrát ničím jiným než hlasem a zbytek musí odehrát loutka. Ze začátku jsem se přistihoval, že tu loutku přehrávám já sám.

Pohádku O statečném kováři Mikešovi hrajeme v sobotu 16. 2. od 15.00