Magická pohádka – výpravný muzikál o chlapci, který nechtěl vyrůst, malé holčičce Vandě, která se bojí usnout a jejich společné dobrodružné cestě do Říše snů, do Země Nezemě, o bojích s piráty i s lidojedným krokodýlem.
Já jsem utekl hned po narození. Slyšel jsem, jak se naši radili, čím mám být až vyrostu. A já přece nechci nikdy vyrůst! Nechci být dospělým, chci být pořád malý kluk ! Hned po tom, co jsem přišel na svět, utekl jsem do zahrady a žil jsem dlouho mezi skřítky, kteří mě zasvětili do tajů svého umění, takže jsem se naučil mnoha moudrým věcem.
Petr Pan:
Dobry večer!
Vanda:
Dobry večer!
Petr Pan:
Jak se jmenuješ?
Vanda:
Marie, Andělka Miláčková. A ty?
Petr Pan:
Petr Pan.
Vanda:
Jenom tak?
Petr Pan:
Tak!
Vanda:
To je mi líto.
Petr Pan:
Hloupost!
Vanda:
Kde bydlíš?
Petr Pan:
Druhou dírkou vpravo a pak pořád rovně až do samého rána.
Vanda:
To je nějaká divná adresa !
Vanda:
Péťo, čím ve skutečnosti jsou ti tví skřítkové?
Petr Pan:
Víš, Vando, to bylo tak, jednou, když se první zrozené dítě na světě poprvé rozesmálo...
Vanda:
Jak se to dítě jmenovalo?
Petr Pan:
Počkej přece, nevím, jak se jmenovalo. V každém případě se ale jeho smích rozprskl na tisíce malininkatých kousíčků, které začaly skákat po zemi a proměnily se ve skřítky.
Vanda:
Tys to viděl?
Petr Pan:
Nepřerušuj mě pořád! Ne, neviděl, tenkrát jsem ještě nebyl na světě. Teď už skřítků i vil ubývá, protože děti na ně přestávají věřit, a oni mohou žít jenom, když se na ně věří, víš? Pokaždé, když nějaká dítě řekne "nevěřím na skřítky“, tak jeden z nich padne mrtev k zemi.
Vanda:
To je smutné.
Petr Pan:
Většinu času trávím v Zemi Nezemi, v zemi snů a pohádek. Žiju společně se Ztracenými chlapci.
Vanda:
To jsou skřítkové?
Petr Pan:
Ne, děti, které vypadly ze svých kočárků, když jejich rodiče. Zrovna na ně nechávali pozor. Skřítci pak takové děti posbírají a starají se o ně asi týden. Čekají, jestli se někdo nepřihlásí. A když to nikdo neudělá, tak se tyhle děti posílají do Země Nezemě, kde velím já.
Vanda:
Jsou tam jenom samí kluci?
Petr Pan:
Ano, protože děvčata jsou moc chytrá na to, aby vypadávala ze svých kočárků.
Kapitán Hák:
Ze všeho nejvíc toužím mít jejich velitele, Petra Pana! Byl to on, kdo mi kdysi dávno usekl ruku a já už dlouho číhám na okamžik, kdy mu tímhletím /ukáže rameno s protézou/ budu moci stisknout jeho pracku! Na místě z něj udělám paštiku pro žraloky!
Čmouha:
Často ale tvrdíš, kapitáne, že ti tvůj hák slouží lip, než kdybys měl svou vlastní ruku.
Kapitán Hák:
To je pravda. Ale Petr Pan hodil mou ruku krokodýlovi, který si na ní řádně pochutnal!
Čmouha:
Už jsem si všiml, že se třeseš strachy při pomyšlení na krokodýly.
Kapitán Hák:
Ne na krokodýly! Pouze při pomyšlení na jednoho krokodýla, jemuž moje ruka šmakovala, a jak mě honí po všech mořích i ostrovech! Dovedu si živě představit, jak se asi olizuje při představě, že by ve svých útrobách mohl mít i zbytek mého těla. Musím mít Petra Pana, abych pomstil svou ruku! Naštěstí, Čmouho, než krokodýl stačil sežrat mou ruku, polknul i natažený budík, který mu v břiše tiká, a ono tikání, tiktak, tiktak, mě vždycky včas upozorní, abych před tou bestií prchnul!
Čmouha:
Jednoho dne se ale budík zastaví a krokodýI tě dopadne!
Jeden z prvních a nejkrásnějších „fantasy“ příběhů o nekonečné fantazii dětství, nabízí tvůrcům Divadla AHA! širokou paletu možností vytvořit výpravnou, dějově bohatou, výpravnou muzikálovou inscenaci s prvky černého a pohybového divadla a laterny magiky.